Inaugurační přednáška rektora UK

6. 3. 1997

K tradicím a proměnám české právní kultury

Úvodem

Vážené dámy a pánové, cives academici, amici carissimi,

jak je na naší univerzitě zvykem, předstupuji před vás ve funkci rektora zvoleného a jmenovaného na příští funkční tříletí s inaugurační přednáškou, jejímž tématem jsou tradice a proměny české právní kultury. Toto téma, jakkoliv se zdá být samozřejmé, vyvolává přece jen řadu otázek, na které se pokusím odpovědět.

Není zajisté překvapením, že na Karlově univerzitě, která je svou starobylostí přímo ztělesněním významu tradice ve vědě, vzdělanosti a kultuře, se její, snad již 505. rektor, odvážil zvolit za téma své inaugurační přednášky právě tradici právní kultury. Snad není ani překvapující, že tímto tématem je kultura právní, tedy část obecné kultury, která svým původním latinským významem znamená především pěstování, vzdělávání a zušlechťování týkající se především lidské společnosti a v podobě "agricultura" pak téhož ve vztahu k půdě a přírodě vůbec.

Chápeme-li takto kulturu v jejím nejobecnějším významu, v její celé šíři, pak do ní musíme zahrnout všechno to, co patří k základním rysům lidské existence - mravy, zvyky, řeč, písemnictví, způsob bydlení i pracovní činnosti, výchovu, hospodářství, vojenství, vědu, techniku, umění, náboženství. Kultura v tomto pojetí je pak nejen projevem, ale i nezbytnou formou lidské existence a důležitým znakem lidské, národní a náboženské identity.

  1. Avšak právě zde přicházíme k otázce první: Co je to právní kultura?

    Zdá se, že za právní kulturu nutno považovat nejen právo, tj. pozitivně-právní předpisy, ale i právní vědomí, tj. společenské i individuální představy o právu, spravedlnosti a bezpráví, právní a politické ideologie, které přetvářejí a popř. zdůvodňují smysl právních norem. Patří sem jistě i právnictví, tj. praktická práce s právem, jeho aplikace a - nikoliv na posledním místě - i právní věda, tj. učené právnictví, které nejen vykládá platné právo, ale i naznačuje potřebu jeho vývoje a změn. Právě v tomto svém širokém smyslu slova se právní kultura stává důležitou součástí společenského vědomí a představy o právu a spravedlnosti leckdy nahrazují skutečné znalosti o tom, co jako právo platí. Právní kultura má však také další důležitý a pro ni příznačný rys, totiž kontinuitu. V historickém vývoji lidské společnosti se stává důležitým společenským majetkem, který se dědí z generace na generaci a ve svých podstatných a základních náležitostech prochází dějinami lidstva i společenských struktur. A tak to, co je na právní kultuře trvalé, nemizí se zánikem civilizací, které ji vytvořily, ale dosažená úroveň právnického myšlení se stává trvalou součástí kultury vůbec. Proto se i dnes můžeme hlásit k odkazu právníků antického Říma a aplikovat při rozvíjení práva zásady vytvořené před dvěma tisíciletími.

    A právě proto i právo, právní myšlení, právní filozofie, stejně jako představy o státě, patří nepochybně k důležitým součástem kultury a z hlediska historického snad dokonce i k nejvýznamnějším ukazatelům stupně rozvoje lidské civilizace. Vypovídají velmi přesně nejen o mezilidských vztazích, o touhách a strastech jednotlivce i společnosti, ale svou formou, svou dokonalostí či naopak nedokonalostí i o stavu a úrovni myšlení a schopnostech tvůrců práva, ať jsou jimi zákonodárci či soudci nebo po staletí se formující obyčej.

  2. Zde se však nabízí další otázka: Je možné definovat právní kulturu jako produkt národní či státní?

    Jinými slovy, lze tedy vůbec mluvit o české právní kultuře, když podstatou a zvláštností právní kultury je, že není vázána na fungování státu, není spojena ani s jeho vznikem a je nezávislá i na místě svého vzniku a době, kdy se zformovala? Jak se zdá, vše mluví na první pohled proti tomu. Velké právní systémy, jakými bylo např. již zmíněné právo římské či právo kanonické, přežívají dobu svého zrodu a po další tisíciletí ovlivňují tvorbu práva i v současnosti.

    Zejména současné výzkumy právní antropologie dokládají, že vývoj základních pravidel chování daleko předbíhá vznik státních útvarů a je nezbytnou podmínkou existence lidského rodu. Avšak nejen to!

    Vznik a vývoj právních pravidel, která jsou mnohdy, ale ne vždy, identická s normami morálními, tedy těch pravidel, která upravují vztahy mezi členy lidské pospolitosti, jejich místo v ní a stanoví pravidla o nadřazenosti a podřízenosti, tedy pravidla vytvářející společenskou hierarchii, hovořící o tom, co je to přestupek a jaký má být trest, je ovlivňován mnoha skutečnostmi. Jsou to právě kulturní vlivy, mezi nimiž zaujímá důležité místo náboženství, které svými mravními předpisy nahrazovalo a leckde ještě nahrazuje normy právní, či na jejich vytváření alespoň podstatnou měrou působí. Ostatně dobrým příkladem tu může být zvláště vývoj trestního práva v Evropě, které až do 17. století bylo postaveno především na církevních představách o zločinu jako smrtelném hříchu namířeném proti Bohu a o nezbytnosti a neodvratnosti jeho potrestání.

  3. Otázkou, na kterou tedy musíme nyní hledat odpověď je: Co nás opravňuje mluvit o české právní kultuře?

    Úvodem je ale třeba zdůraznit, že naše právní kultura byla, a bohudík opět je, součástí evropské právní kultury vzrostlé ze dvou mohutných a životadárných kořenů - z tradic práva římského a práva kanonického. Čerpaly z ní nejen právní filozofie středověká a novověká. V této kulturní sféře se také zformulovaly představy o státu, o vztahu státu a panovníka, o moci lidu a odpovědnosti krále. Právě v této kulturní sféře vznikalo učení o suverenitě lidu a pojem svobodného občana, vznikalo zde první pojetí ústavních práv založených na kontrole moci výkonné mocí zákonodárnou a pojetí nezávislosti moci soudcovské.

    To však nemění nic na tom, že právní kultura, která se po staletí vytvářela a působila na našem území, na území českého státu či v zemích Koruny české , i když byla součástí této evropské právní kultury, byla přece jen rozvíjena a uplatňována domácími soudci a právníky a byla vnímána jako soustava pravidel, která upravovala domácí právní řád, vyrůstající po dlouhá staletí z tradic českého etnika příbuzného ostatním slovanským právním systémům, v podobě českého či moravského a slezského zemského práva. Byla rozvíjena česky v období obyčejového práva a latinsky zaznamenávána, když šlo o zákonodárné akty panovníků přemyslovských, již od raného středověku, aby od počátku 14. století v podobě právních knih, vesměs česky psaných, přispěla k obecnému rozvoji českého písemnictví. Dokonce i vliv tzv. práva německého, uplatňující se v českých městech, byl posléze v době předbělohorské překonán vytvořením svébytného domácího městského práva, spočívajícího především na recepci práva římského (Koldínův zákoník). Byla to tato právní kultura, která v evropských kontextech a ovlivňovaná od založení naší univerzity i rozvojem domácí právní učenosti na ní pěstované, dala vzniknout již v období středověku mohutným dílům kodifikačním, např. hornímu zákoníku krále Václava II. (Ius regale montanorum) či zákonodárnému projektu Karla IV. z r. 1355 (Maiestas Carolina) a v době předbělohorské pak řadě významných kodifikací práva šlechtického (Zemská zřízení), a to v Čechách i na Moravě a ve Slezsku, nehledě již k revoluční koncepci České konfederace, zřejmě první evropské ústavy z r. 1619.

  4. Dobou pobělohorskou vstupujeme ovšem do období, kdy se vynořuje další problém: Neznamenal nástup habsburského absolutismu, úpadek a posléze zánik samostatné české právní kultury?

    Odpověď na tuto otázku je ovšem složitá, než aby bylo možné v rámci krátké přednášky podat vyčerpávající vysvětlení. Tradičně se má za to, že nástup absolutismu znamenal zánik českého práva. Skutečnost je však jiná. Stejně jako nezmizel (a nemohl dokonce v zájmu monarchie samé) zmizet český stát, nezaniklo české právo a česká právní kultura. Proces, který vedl k jejich zásadním přeměnám, tu byl sice zahájen, ale změny v právním řádu nebyly ani zdaleka tak převratné, jak se někdy soudilo. Nejvýrazněji byly dotčeny ty oblasti práva, které bychom dnes nazvali ústavními a které pojišťovaly politickou moc novému absolutistickému režimu. Mnohem méně však byla dotčena ostatní oblast práva, tradičně nazývaná ius privatum. Předbělohorská stavovská právní kultura tak překračuje práh absolutismu, avšak jen v té míře a jen potud, pokud to neohrožuje podstatu politické moci absolutistického státu.

    K rozhodujícímu zlomu dochází až o více než sto let později v souvislosti s centralistickými snahami vídeňského dvora o sjednocení habsburských zemí v jeden státní a politický celek. Teprve poté vítězí snahy o unifikaci práva, o jeho sjednocení a kodifikaci. Místní právní systémy založené na stavovských tradicích, tedy i právo platné v zemích české koruny, jeho tradice, tradice české právní kultury, jsou přetaveny v nový česko-rakouský právní systém. V duchu osvícenských představ a s použitím přirozenoprávních teorií je překonáván historismus starších právních tradic a vznikají tak nové kodifikace práva, které předjímají další vývoj moderní občanské společnosti. I na nich se ovšem podílejí čeští právníci a profesoři naší univerzity, i při jejich vytváření jsou využívána právnická díla z české právní minulosti. Samostatná česká právní kultura však končí.

  5. Otázka pátá nás staví před nezbytnost hledání místa a úlohy české právní kultury v rakouské monarchii, tedy v období před r. 1918.

    Rakouské právo, stejně jako rakouská právní kultura v minulém století (jak je pro zjednodušení nazýváme), byly vytvářeny společnou činností právníků a zákonodárných sborů monarchie a v mnohém odrážely tradice právních systémů, ze kterých vznikaly. Jejich síla nespočívala ani tak v síle a organizaci státu, kde toto právo a kultura působily, jako spíše v jejich vynikající kvalitě a pronikavé schopnosti reagovat na proměny společenského vývoje.

    Je nutno říci, že také čeští právníci, česká právní věda a její vynikající představitelé, se významným způsobem podíleli na rozvoji této kultury. Od počátku 19. století jsme měli již moderní českou právní terminologii, na pražské právnické fakultě se od šedesátých let konaly české přednášky a od rozdělení univerzity v roce 182 se její česká právnická fakulta stala významným střediskem pěstování nejen právní vědy, ale i výchovy českých právníků. Vycházela tu celá řada významných právnických časopisů a sborníků, které přinášely nejen výsledky české právní vědy, ale zprostředkovaly i její kontakty s vědou evropskou a světovou. Avšak vedle této právní praxe, zákonodárné činnosti, vedle této právní vědy, existovalo již ve společnosti trvalé napětí mezi oficiálním právem a právním vědomím jednotlivých národů habsburské říše, napětí, jež se v jiné rovině a s jinou intenzitou projevovalo i v oblasti státnosti, kde vedlo nakonec k negaci rakouského státu a k jeho zániku na konci první světové války.

    Silnými stránkami rakouského právního systému byly nepochybně jeho konzervatismus a kontinuita, přispívající k právní jistotě, ke spolehlivosti právního řádu a k jeho propracovanosti v právní teorii i praxi. Základní sloupy právního řádu, jakými byl např. Všeobecný občanský zákoník z r. 1811 či trestní zákon z r. 1852, nemluvě již o dalších kodifikacích (civilní soudní řád, obchodní zákoník) a samozřejmě ústavní zakotvení široké škály občanských svobod v ústavě prosincové (zák. č. 142/1867 ř. z.) dávaly nejen právní kultuře, ale i společnosti pevnou oporu pro její existenci.

    Další kvalitou rakouské právní kultury pak byla její adaptivita, založená na schopnosti justice pružně reagovat na společenský pohyb a vývoj, zvláště v druhé polovině 19. století, zejména v souvislosti s vývojem industriální společnosti. A konečně, rakouská právní kultura nebyla nacionální v pravém smyslu slova. Právě tato její kvalita pak umožnila po zániku monarchie další existenci rakouského práva nejen v Rakouské republice, ale i v nástupnických státech, mezi které patřila i Československá republika.

  6. Vznik Československé republiky v r. 1918 nás staví před otázku: Znamenal další vývoj počátek samostatné české či československé právní kultury, nebo pokračování právní kultury rakouské či uherské?

    Jak je všeobecně známo, přes všechny výhrady českých politiků k  předválečnému rakouskému právnímu systému a správní soustavě, došlo při vzniku Československé republiky k bezvýhradnému převzetí jak rakouského, tak i uherského práva a správní organizace, včetně její právní úpravy. Stalo se tak zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., tedy tzv. prvním zákonem ČSR o Vzniku samostatného státu československého. Jediné, v čem byla tato recepce omezena, byla výhrada prozatímnosti, tj. předpokládalo se, že bude v následujících letech podrobena revizi a novelizaci.

    Nicméně - proč došlo k natolik překvapivé recepci rakouské právní kultury? Omezím se pouze na sledování vývoje v tzv. historických zemích, nikoliv na Slovensku, kde vývoj byl založen na tradicích uherských.

    Poměříme-li totiž tuto rakouskou právní kulturu měřítky republikánskými a demokratickými, vidíme, že přes své kvality vykazovala množství nedostatků: byla zčásti monarchická a konzervovala některé vskutku feudální přežitky. To se týkalo jak práva ústavního, tak práva trestního (připomeňme tu úpravu postavení panovníka a současně trestní ochranu jeho i členů panovnické rodiny), stejně jako dalších oblastí práva (v právu správním šlo např. o vynětí majetku panovníka z obecní příslušnosti). Současně byla také v jistém smyslu poplatná feudálním tradicím - znala šlechtictví jako právní, nikoliv jen formální instituci (např. v právu volebním, v členství v panské sněmovně).

    V čem tedy, kromě výše naznačených kvalit, spočívala hodnota rakouské právní kultury pro Československou republiku a proč mohla v nových popřevratových poměrech dále existovat? Z mnoha důvodů uvádím alespoň některé. Jistě to byla potřeba klidného vývoje. Kontinuita práva a správy umožňovala vyhnout se nebezpečí revolučních otřesů, o které nikdo z vedoucích politiků na české straně nestál, zejména u vědomí hrozivého příkladu bolševické revoluce v Rusku.

    Byla to dále jistě i tradice založená na důvěrné znalosti zvyku a vědomí kvality této kultury. Připomeňme, že na tvorbě ústavních předpisů zakládajících vznik a fungování nového státu se podíleli významnou měrou právníci, kteří působili u Nejvyššího správního soudu ve Vídni. To se ostatně týká prakticky všech českých právníků, pro něž rakouská právní tradice znamenala důvěrně známé prostředí, stejně jako pro české politiky, kteří své politické znalosti a zkušenosti získali jako poslanci Říšské rady či Zemských sněmů.

    Konečně rozhodujícím důvodem byla jistě i skutečnost, že neexistoval důvod, pro který by měl být zničen či změněn starý právní řád. Nezapomeňme, že v roce 1918 vůbec nešlo o proměnu společenského pořádku, ale o změnu státního zřízení. Pokud se tedy někdy používá k označení vzniku ČSR výrazu revoluce, jde o revoluci nacionální a demokratickou, v Masarykově pojetí protimonarchickou. Rozbití právního systému staré doby, které je tak typické pro revoluci francouzskou po r. 1789 či ruskou v r. 1917, nebylo a nemuselo být v ČSR na pořadu dne.

  7. To ovšem neznamenalo, že nebyly nezbytné některé zásadní reformy právního řádu, které jej měly učinit způsobilým pro republikánský a demokratický stát, jakým ČSR byla. Avšak nejen to. Krátký čas trvání československé demokracie a její násilná likvidace Mnichovem a nacistickou okupací českých zemí vystavila tradice právní kultury dalším hrozbám.

    Nejprve však začněme obdobím proměn po r. 1918. Východiskem k nim byl již zmíněný termín prozatímnosti, který byl užit v zákoně č. 11 z r. 1918. "Prozatím" mají zůstat v platnosti zákony, "prozatím" mají úřadovat dosavadní správní orgány. Tento termín je v mnoha směrech výmluvný a jeho použití zcela pochopitelné - má posloužit k uklidnění veřejnosti. Je to současně nezbytné alibi pro tvůrce revoluce a "muže 28. října", aby nebyli podezíráni z rakušáctví proto, že přebírají dosavadní právní i správní systém. Jak však naložil další vývoj s tímto termínem?

    Vezmeme-li v úvahu základní sloupy právního systému, zjistíme, že z "prozatímnosti" se stal setrvalý stav, i když došlo k demokratizaci právního řádu, např. zrušením šlechtictví a zvláště ústavou v r. 1920. Tak např. Všeobecný občanský zákoník z r. 1811 spolu se změnami a dodatky, které přinesl již rakouský vývoj, a se změnami, které byly bezprostřední reakcí na konec monarchie (např. zák. č. 320/1919 Sb.z. a n., tzv. rozlukový, který umožnil rozluku i katolíkům), platil v českých zemích až do r. 1950, kdy byl teprve nahrazen občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. z. To však v žádném případě neznamená, že by občanské právo a zvláště právní úprava majetkových vztahů v Československu neprošly v tomto období zásadními změnami. Připomínám zde např. pozemkovou reformu z let 1919 - 1920 (tj. zákony č. 215/1919, 81/1920, 329/1920 a novelu č. 220/1922 Sb. z. a n.), zásahy do pozemkové majetkové sféry podniknuté okupanty po mnichovském diktátu vůči českému obyvatelstvu a dále pak v letech 1939-1945, které se týkaly všeobecně majetku československých státních občanů a zvláště pak občanů považovaných nacisty podle norimberských zákonů za Židy (srov. např. Nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939). Právní řád byl ovšem také hluboce zasažen aplikací ostatních nacistických právních předpisů, především trestních, na československé občany v protektorátě.

    Avšak nelze neuvést ani vývoj po r. 1945, dotýkající se majetku osob německé a maďarské národnosti, znárodňovací dekrety, jako byly např. dekrety č. 100-103/1945 o znárodnění dolů, některých průmyslových podniků, potravinářských podniků, akciových bank a soukromých pojišťoven a další zákony o pozemkové reformě. Sem patří např. dekret o konfiskaci zemědělského majetku a jeho rozdělení č. 12/1945, zákon o revizi první pozemkové reformy č. 142/1947, o nové pozemkové reformě č. 46/1949, o jednotných zemědělských družstvech č. 69/1949 atd. Bez velkého přehánění se tedy dá říci, že v období let 1918-1948 se Československá republika stala přímo ukázkovým prostředím pro sledování nejrůznějších zásahů do vlastnických práv a různých forem konfiskací a vyvlastňování, a tím ovšem také pro zpochybnění základních práv.

    Vznik Československé republiky však přinesl zásahy i do oblasti trestního práva. Musel být přijat Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 vyplňující mezeru vzniklou ukončením platnosti právních norem chránících císaře, takže neexistovala účinná ochrana ústavních činitelů republiky i státu samotného. Šlo zejména o delikty velezrady, přípravy vojenského ohrožení státu, pobuřování proti republice, vyzvědačství atd.

    Některé další změny pak přinesla modernizace trestního práva - např. zákon č. 562/1919 o podmínečném propuštění a v oblasti trestání mladistvých a zák. č. 48/1931 o soudnictví nad mládeží. V zásadě však trestní zákon z r. 1852 platil rovněž až do r. 1950.

  8. Skutečná krize a rozklad československé právní kultury založené na jejích rakouských základech a respektující občanské a demokratické principy, však nastává po r. 1948, kdy se dostává do konfliktu s komunistickou totalitou.

    Generální útok proti principům demokratického právního řádu, pomineme-li proměny právního řádu v letech 1945 - 1948, byl zahájen v souvislosti s přijetím tzv. Květnové ústavy v  r. 1948, která nahradila ústavu z r. 1920. Klement Gottwald, vedoucí politik KSČ a po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše prezident ČSR, zahájil útok na stávající právní řád kritikou jeho archaičnosti, jeho údajným původem v tereziánských předpisech, dvoukolejností právního řádu českého a slovenského. Byl to Gottwald, který u nás jako první začal prosazovat pojem tzv. socialistické zákonnosti, omezující právní jistotu, vylučující fungování právního státu a nastolující faktickou diktaturu stranického aparátu. Principy rovnosti před zákonem, presumpce neviny a ostatní demokratické právní záruky měly být z právního řádu jako nežádoucí rezidua minulosti odstraněny. Východiskem k realizaci těchto politických cílů se podle rozhodnutí komunistických stranických orgánů stala kampaň zahájená v souvislosti s přijetím nové ústavy. Vládním usnesením z 7. července 1948 bylo uloženo ministerstvu spravedlnosti, aby do 1. září 1950 připravilo zákonné předlohy nahrazující dosavadní základní kodifikace.

    Ideovým základem kampaně v právnické veřejnosti se stal tzv. Manifestační sjezd čsl. právníků (23. - 25. září 1949). Právě ten je v mnoha směrech názorným příkladem zaměření kodifikačních prací, ovlivněných zcela nepokrytě sovětským příkladem. V projevech komunistických předáků určených účastníkům sjezdu byly vytknuty údajné základní nedostatky demokratického práva a stanoveny úkoly, které musí nové právo a nové kodifikace splňovat. Nejčastějšími chybami "starého" práva byly podle nich jeho nadstranickost, nadtřídnost, nepolitičnost, záruky právní jistoty, rozlišování práva na veřejné a soukromé, existence práva obchodního jako zvláštního právního oboru, chápání práva rodinného jako součásti práva občanského, údajný formalismus procesu, tj. přísné dodržování právních předpisů, liberalismus, právnické myšlení závislé u právníků na tradicích demokratického práva.

    Jak je tedy zřejmé, šlo o samozřejmé znaky moderního demokratického řádu prohlášené za překážku "cesty k socialismu". Právě ty měly být demagogicky v očích veřejnosti diskreditovány a jejich zastáncům v řadách právnické obce hrozil zákaz činnosti.

    Současně byly vytknuty nové úkoly, které by mělo socialistické právo plnit: služba "lidu", ochrana namířená proti nepřátelům socialismu, přizpůsobení práva potřebám společnosti. Klement Gottwald prohlásil: "Litera zákona, právní řád nám slouží k přebudování společnosti" a ministr spravedlnosti Alexej Čepička hlásal, že právo musí vyjadřovat vůli dělnické třídy. Právo mělo odstranit dualismus práva veřejného a soukromého, měla být vytvořena koncepce socialistického vlastnictví a jeho ochrany, důkladně omezeno soukromé vlastnictví, zjednodušeno dědické právo a rodinné právo sekularizováno. V trestním právu se dostala na pořad zvýšená ochrana politického systému, socialistického vlastnictví a především pak představitelů nového režimu - veřejných činitelů.

    Účelovost a služebnost práva komunistické diktatuře byly veřejnosti prezentovány jako úsilí o zlidovění práva, odstranění jeho formalismu a nesrozumitelnosti, jako snaha o odstranění právníků "starého typu" z tvorby a realizace práva a jejich nahrazení právníky dělnického původu, pro které byla otevřena tzv. "Právnická škola pracujících". A to vše se odehrávalo při pokryteckém zdůrazňování legality, zákonnosti s přidaným přívlastkem "socialistická", aby se odlišila od principů, na kterých spočívá koncepce právního státu.

    Tak byl odstartován proces, který podle tehdy populárního hospodářského plánu dostal název Právnická dvouletka. Výsledky horečných kodifikačních prací, do nichž se někde promítly i reformy připravované v meziválečném období a kupodivu za účasti některých představitelů ještě meziválečné profesorské generace, vedly k porážce principů, na kterých stála předválečná právní kultura v Československu, a rovněž vedly k popření zásad demokratického právního řádu. Cesta k totalitě, k perzekuci a násilí jako prostředku politického boje a k utrpení statisíců byla otevřena. Tak vzniklo právo, které sice bylo po formální stránce právem, ale postrádalo prvek spravedlnosti. Bylo to právo, které ve své podstatě, ostatně nijak nezakrývané, vycházelo z principu nerovnosti, které v duchu teorie třídního boje usilovalo o postih celých skupin obyvatelstva, které nejen většině občanů znesnadňovalo dosažení spravedlnosti, ale odsuzovalo je k  bezprávnému životu. Současně to však bylo právo platící jen pro část společnosti, v politickém režimu, který privilegoval příslušníky vládnoucí stranické elity, pro které nebyly právní předpisy překážkou a tresty hrozbou.

    Teprve vítězstvím demokracie a právního státu v Československu po r. 1989 začal proces obnovy demokratických tradic naší právní kultury. Proces, který není jen návratem do minulosti, ale je i hledáním a tvorbou nového právního řádu, vytvářením nových předpokladů rozvoje v duchu současné evropské právní kultury, tak jak to odpovídá nejen našim starším tradicím , ale i potřebám dalšího vývoje. Je nepochybně naší výhodou, že máme z čeho vycházet a na co navazovat. Meziválečná demokratická právní kultura, která přežila i období totality, představy o ní, znalost jejích základů, tak má i dnes svou váhu a je nám živou inspirací a pomocí v obtížném procesu transformace našeho právního řádu.

    Snad, jak doufám, se jím stane i toto malé zamyšlení nad složitými osudy české právní kultury, které jsem si vám dovolil přednést.

Prof. JUDr. Karel Malý, DrSc.
rektor UK